Z knihy-Doreen Virtue V této knize budete číst o různých zkušenostech s anděly.
V první kapitole líčím příběhy lidí, kteří viděli okřídlené bytosti ze světla svýma fyzickýma očima. Další kapitola vypráví o lidech se zkušenostmi s anděly během snění. Jak se dočtete, tyto zážitky zdaleka nejsou "pouhé sny".
Třetí kapitola vám umožní sdílet pozoruhodné zážitky s lidmi, před nimiž se náhle objevila záhadná cizí osoba, pomohla jim a poté beze stopy zmizela. Ve čtvrté kapitole budete číst o podobných cizích lidech, kteří se setkali s vypravěčem a přinesli mu aktuální nebo naléhavou zprávu. Zážitky se zjeveními
Měla jsem podobně jako lidé, o nichž budete číst v 5. kapitole, zážitek se zjevením. Viděla jsem zesnulého blízkého člověka a mluvila jsem s ním. Stalo se to, když mi bylo 17 let. Moje babička Pearl a dědeček Pop Ben navštívili naši rodinu, tedy rodiče, bratra a mě, a mě to velmi rozrušilo. Vážili do našeho domu ve městě Escondido, které leží jižně od San Diega, ze svého domova v Bishopu v Kalifornii dlouhou cestu.
Jako mladá dospívající dívka jsem raději trávila čas s přáteli než se svou rodinou. Pop to bezpochyby chápal, protože trval na tom, že mě na párty pořádanou v sobotu večer jednou z mých nejlepších přítelkyň osobně odveze. Při jízdě mi Pop vyprávěl příběhy ze svého mládí. Dědeček se mi toho večera stal velmi blízkým. Nakonec mě na místě vysadil a objal s přáním dobré zábavy.
Příštího dne se Pop a babička Pearl vydali na zpáteční cestu. Pro nás všechny to byla báječná návštěva. Ale asi v šest hodin večer zazvonil telefon. Sledovala jsem, jak se tělo mého otce silně zachvělo. Vykřikl: "Ale ne! Stalo se něco hrozného."
"Měli nehodu," řekl nám. "Babička Pearl je v nemocnici a Ben je mrtev." Jeho slova o smrti Popa - "Ben je mrtev" - mi dosud zní v uších.
Maminka, tatínek a bratr hlasitě projevovali své city. Nadávali na nepřízeň osudu, plakali a vzájemně se objímali. Abych unikla vlastnímu smutku, odešla jsem do ztemnělé ložnice a sáhla po své akustické kytaře.
Bezmyšlenkovitě jsem dmkala na struny, měla jsem nepříjemný pocit viny, že kvůli smrti svého dědečka nepláču. Nebylo to proto, že bych ho nemilovala, ale cítila jsem, že můj Pop Ben dosáhl pokoje a že není důvod cítit smutek.
Právě tehdy upoutalo mou pozornost modrobílé světlo u nohou mé postele. Uprostřed světla tam stál můj Pop! Když jsem poprvé uviděla o pár let později první film Hvězdných válek, scéna s princeznou Leiou promítaná z uložené paměti C3PO mi připomněla onu chvíli, kdy se na mě Pop ze světla díval.
Byl opět trojrozměrný, ale měl polovinu své původní velikosti.
Vypadal jako sto dvacet centimetrů vysoký hologram.
I když si nevzpomínám, že by můj dědeček pohyboval rty, přenesl své myšlenky ke mně tím dobře známým hlasem, jaký vždy měl. Jeho slova, jaksi telepaticky přenesená do mé mysli, zněla: "Je dobře, že to takto cítíš (narážel na můj klid). Jsem v pořádku." Pocit viny zmizel a uvědomila jsem si, že není třeba se nořit do smutku. Pop byl v naprostém pořádku.
Témata mnohých příěhů ve dvou kapitolách této knihy o zjeveních jsou podobná, rozhovor zemřelého blízkého člověka se živým. "Jsem v pořádku. Prosím, nedělej si kvůli mně starosti." V první kapitole budete číst o lidech, kteří podobně jako já viděli zemřelé svýma fyzickýma otevřenýma očima. V následující kapitole si přečtete o lidech, kteří mluvili s blízkými ve snu. Podobně jako ve snech s anděly poznáte zvláštní povahu těchto zážitků se zjeveními během snění.
Vědci zabývající se paranormálními jevy definují zjevení podle jejich rysů, jako je jejich schopnost náhle se objevit a zmizet beze stopy při příchodu nebo odchodu. Zjevení také procházejí pevnými předměty, stěnami a zavřenými dveřmi. Spíš se vznášejí, než chodí.
Průzkum ve Velké Británii a Spojených státech ukazuje, že 10 až 27 procent celkové populace má zkušenosti se zjevením, v němž viděli zemřelého blízkého člověka nebo s ním i mluvili.
Podle spisovatele, kněze a sociologa Andrewa M. Greeleyho z General Social Survey na Chicagské univerzitě, šlo většinou o zesnulého manžela.
Greeleyho výzkum ukázal, že víra v posmrtný život mezi lidmi stále roste a že dnes v nesmrtelnost duše věří většina lidí. Ukázka z knihy ze stran 98-100: Nebeský dohazovač Melanie Willsová
Většinu času jsem trávila se svou babičkou. Vyrůstala jsem u ní.
Milovala jsem tu ženu více než sama sebe. Pak začala mít zdravotní problémy. Má babička byla velmi statečná žena. Nikdy jste ji neviděli plakat. V hrozných bolestech, které zakoušela, se však pláči neubránila. Sedávala jsem u ní, brala ji za ruku a hladila po zádech, abych jí pomohla bolest trochu zmírnit.
Když jsem ji jednoho listopadového večera roku 1996 takto pomáhala, úpěnlivě zaprosila: "Bože, prosím, přijmi mě, už tu bolest déle nevydržím." Přestože jsem věděla, že mi její odchod ublíží, podívala jsem se vzhůru k Bohu a s její křehkou rukou ve své jsem zvolala:
"Prosím, Bože, veznů si ji k sobě, ať už netrpí." Zůstala jsem chvilku s ní a pak jsem jí řekla, že si musím jít připravit práci na příští den. Odpověděla: "Dobře, dítě. Miluji tě. Prosím, pečuj za mě o svou matku." Tušila jsem, že je to naposledy, kdy vidím babičku naživu. Objala jsem ji, abych vyjádřila svou lásku a poděkovala jsem jí za všechno, co pro mě udělala. Uprostřed noci babička odešla na věčnost.
V dubnu roku 1998 jsem potkala muže svých snů, brzy jsme se vzali a narodilo se nám krásné děvčátko.
V srpnu roku 1999 jsem seděla na posteli, když jsem najednou zažila zvláštní pocit. Z čista jasna přede mnou stála babička. Byla nádherná a v jejím vzhledu nebyla ani stopa po bolesti. Stála tam v planoucí záři, která jí jako vítr nadouvala šaty. Promluvila:
"Miluji tě, mé dítě." Pak se chystala odejít. Zavolala jsem na ni:
"Počkej ještě chvilku. Prosím, neodcházej ještě. Chci, abys poznala Kevina, mého manžela a naši drahou holčičku."
Otočila se ke mně se slovy: "Miláčku, znala jsem Kevina dávno předtím, než ses s ním seznámila. Proto jsem zemřela.
Rozumíš, co Nanny říká, miláčku? Zemřela jsem, abych ti našla Kevina. Hledala jsem a hledala, až jsem našla jeho a poznala, že on je tím pravým pro mé děvčátko. Máš skvostnou holčičku. Vím to, byla jsem tu."
Se slovy "Miluji tě" pak odkráčela do jasné záře.
Vydechla jsem "I já tě mám ráda", ale už byla pryč. Pevně věřím, že je mým andělem. Moje matka, anděl Betsy Williamsová
Před patnácti lety zemřela má matka v nemocnici na plicní rakovinu. Věděla jsem, že se bojí umírání o samotě v prostředí nemocnice, a proto jsme u ní s manželem byli po celý den a noc, třebaže už byla v kómatu. Přibližně poslední tři týdny jejího života jsme přebývali v nemocnici. Ještě předtím, než toho dne zemřela, jsem nemocnici opustila. Na rozloučenou jsem ji políbila a řekla, že to tak bude lepší.
Později v noci jsem ve spánku uslyšela svou matku vyslovit mé jméno. Spala jsem a vzpomínám si, jak jsem se probudila.
Oči jsem ale měla stále zavřené. Slyšela jsem ji velmi zřetelně, jak volá: "Betsy." Posadila jsem se a ona stála u nohou mé postele s nebesy. Vypadala mladistvě, jako by jí bylo tak 35 nebo 40 let. Usmívala se na mě a měla na sobě bílé volné šaty, které jiskřily těžko popsatelným způsobem. Vypadala báječně!
Byla obklopena tím nejjasnějším světlem, jaké jsem kdy spatřila, a pronesla: "Betsy, je mi nádherně. Všechno je v pořádku. Miluji tě. Nedělej si se mnou starosti." Potom odešla. Věděla jsem, že to nebyl sen. Matka se mi pokusila dát najevo, že je v pořádku, a domnívám se, že mi děkovala za mou lásku. Od té doby už nemám pochybnosti o Bohu nebo o andělech. Vím, že mě stále obklopují. Strážný anděl mého dítěte Janice
Když mi bylo třináct let, navždy nás opustil můj dědeček z otcovy strany. Byl mi moc blízký. Zjevil se mi v mých 21 letech, kdy se mi narodilo první dítě, a nikdy na to nezapomenu! Krmila jsem zrovna svého syna a ukládala ho do kočárku vedle postele. Náhle jsem pocítila chlad a u nohou postele stálo zjevení. Nemohla jsem se ubránit úleku, nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásek, ani se pohnout. Zjev se začal pohybovat směrem ke kočárku a teprve v okamžiku, kdy promluvil, jsem si uvědomila, že to je můj dědeček.
Řekl mi: "Ničeho se neboj. Jen jsem chtěl navštívit svého pravnuka." Naklonil se nad kočárkem a dotkl se mého dítěte. Poté zmizel a od té doby jsem jeho přítomnost už nikdy nepocítila.
Okamžitě jsem dítě zvedla a zavolala matce. Ujistila mě, že je všechno v pořádku, protože se jí přihodila stejná věc s jejím otcem, když se narodila má starší sestra. Věřím v anděly a vím, že mě i mé děti stále obklopují.
|
