Obrazem Tvým jest život Tvůj
Dostal do ruky štětec a paletu plnou barev. Dostal i plátno a rám, kam ho mohl napnout. A dali mu i stojan, kam si mohl rám s plátnem postavit, aby se mu pohodlně malovalo. A pak mu řekli: "Maluj!" a nechali ho být.
Chvíli stál, a byl šťastný, že je volný... ale pak si začal zoufat, protože nevěděl co má namalovat. Stál a zoufal si tak dlouho, až se zjevil anděl a ptal se: „Copak je, můj milý človíčku, že si tak zoufáš?" „Řekli mi, že mám malovat, ale já vůbec nevím, co mám namalovat... Nevím nic o barvách a už vůbec nic o způsobech tahů štětcem... jak můžu něco namalovat, když nevím jak?"
Anděl se chvíli rozmýšlel a pak řekl: „Stačí prostě jen vzít štětec a začít, plátna máš dost, když se ti to nepovede, můžeš začít znovu!" Tu se človíček tuze rozčílil: „Všichni mi říkáte, abych maloval, ale nikdo z vás mi neřekne co a jak! Celý život jen čekám, až mi to někdo řekne... a nikdo nic!"
V tváři anděla se na prchavý okamžik objevila lítost. Za chvíli se však již znovu usmíval: „Tak dobrá... pomohu ti. Vezmi štětec a namoč ho ve vodě a pak rozmělni barvu..." „Kterou?" „Podle toho, co chceš malovat." „Já nevím! Proto se tě ptám!" V oku anděla se zablyštěla slza... pak pokračoval přívětivě: „Co máš rád? Co bys rád viděl na obraze?" „Já radši nemám nic rád, protože pak by mi to chybělo..." Blyštící se slza v tváři anděla se vydala na svou cestu ke koutku úst... anděl mluvil dál: „A co kdybys namaloval třeba strom?" „Nevím... je mi to jedno!" Slza skápla a roztříštila se o zem... anděl pak přikázal: „Vezmi štětec a namoč ho do hnědé barvy! Pak udělej silnou svislou čáru jako kmen! Dole ji rozšiř a naznač tak kořeny. Několika rozbíhajícími se čarami udělej korunu!" Pak vyper štětec a zelenou barvou udělej listí!"
„A mám udělat jednotlivé lístky, nebo šmouhu a tak naznačit korunu jako celek?"
Anděl, ač nedal to na sobě znát, zvolna propadal panice: „Musíš pochopit, že cokoliv uděláš, záleží jen a jen na tobě. Chceš-li, namaluj korunu jednolitě. Pokud se ti víc líbí jednotlivé lístky, namaluj je odděleně. Udělej co uznáš za vhodné." „A jak bys to namaloval ty?" A zoufalství v srdci anděla se již nedalo skrýt... z očí se mu proudem začali valit slzy. „Já bych namaloval pár lístků, abych naznačil jejich individualitu a zbytek koruny bych spojil v celek, abych naznačil neoddělitelnost všech částí!" „To je dobré," řekl človíček, „tak to namaluji" Jak řekl, tak udělal a za chvíli z obrazu zářil nádherný strom, který namaloval. „Teď už víš, jak malovat," pokusil se anděl o úsměv, „už mě nepotřebuješ.." A zmizel... Človíček už neviděl, že sedí opodál a stále ho sleduje. Pláče žalem...
A tak si člověk začal zase zoufat. „Dobře, namaloval jsem strom, ale co mám malovat dál? Ukaž mi cestu!" Stál tam a zoufal si dny, měsíce, roky. A lidi kolem něj malovali své obrazy a on jen stál a v duši jim záviděl... A anděl opodál ronil slzy bolesti za pomatence, co nenávidí svůj život jen protože neumí malovat obraz svého bytí. Pochopí to někdy?
napsal:Teodor
