Existuje duše i po smrti? Existuje nějaký paralelní svět? Automatické psaní mi umožnilo...
To, co se dělo po smrti mého bratra, nelze opravdu v pár článcích napsat tak, aby to nebylo vytržené z kontextu, i kdybych to psala jako seriál. Je toho hodně a bez všech souvislostí to nikdy nebude ono, proto jsem se rozhodla, že vám napíši jen několik zážitků a nakonec vám sdělím, jak se kontaktuji já s duší mého bratra a teď i s duší maminky.
Minule jsem skončila u automatického psaní, které jsem si psala s mým bratrem (teď už to vím, ale když jsem začala psát, nevěděla jsem, co se dozvím). Celá roztřesená jsem začala číst (lépe řečeno luštit) text, který mi sděloval „někdo, nebo něco". V té době jsem netušila, co se děje, jen jsem doufala, že se stane zázrak, že se snad dozvím, že bratr žije a všechno byl jenom zlý sen.
Bylo to asi 24 hodin po jeho smrti. Nejdříve jsem musela ty souvislé řady písmen (vše je malým písmem, velká písmena nebo konec věty nebyl nijak oddělen, ale to trvá stále) rozdělit na slova. Začala jsem je oddělovat svislou čarou a pak konečně text dával smysl.
Začala jsem číst: „Miluji Janičku, moje sluníčko, všechny vás moc miluji“ (otázky jsem dávala nahlas a tužka, kterou jsem držela, psala dál)
Já: „Opravdu s tebou komunikuji?“
On: „Ano.“
Já: „Mám strach, že to není možné?“
On: „Je to možné, ale nevím jak dlouho to půjde.“
Já: „Je mi to moc líto, co se ti stalo a ta bolest, co jsi musel prožít.“
On: „Nemusíš se bát, nebolelo to, já jsem nic necítil, ani nic neviděl, v ten moment jsem jen viděl, jak se k mému tělu sbíhají lidi a chvilku jsem nevěděl, co se to děje, jenom to, že je to moje tělo. Díval jsem se na to shora.“
Já: „To se mi opravdu ulevilo. Ani s Janičkou jsi se nerozloučil, půjdeš za ní?“
On: „Ano, půjdu za ní.“
Já: „Ještě mám dotaz. Napiš mi něco, co nevím a dá se to ověřit!“
Napsal mi odpověď, že jeho bývalá žena mu dluží úpis na nemovitost. Je pravda, že to jsem opravdu nevěděla a tak to pro mne byla záhada, kterou jsem si ověřila u švagrové před pohřbem a je to tak. Ještě jsem se ptala, jak ho mám příště zavolat, odpověděl mi a tím jsem se s ním pro tento den rozloučila. Bylo již po půlnoci a já jsem byla absolutně vyčerpaná.
Za 3 dny jsem jela ke švagrové na pohřeb. Večer jsme seděly spolu a vzpomínaly. Měla jsem s sebou ty papíry, ale nevěděla jsem, jak jí to mám říct, že bratr se mnou navázal kontakt. Řeč se stočila na Janičku, kterou můj bratr neskonale miloval. (A jenom michodem, k jeho smrti - 3 dny před nehodou, mě volal, že má stísněný pocit, že ho něco „svírá na hrudi", že má strach, že neuvidí Janičku vyrůstat). Přesvědčovala jsem ho, že je to nesmysl, že nemá na to myslet a jak to přišlo, tak to zase zmizí. On mi odporoval a říkal, že to prostě cítí.!!!!
Jeho žena mi při tom hovoru o Janičce najednou řekla: Představ si, že Janička předevčírem za mnou doběhla z pokojíčku, bylo asi 7 večer a říkala mi, že za ní byl tatínek, že jí přišel říct, že musel umřít a už nepříjde. Ona jí na to řekla, že to není pravda, že tatínek je jenom v nemocnici, že tam bude dlouho, ale pak zase příjde. Janička začala velice plakat, že jí máma nevěří a pořád opakovala: „Byl tady a říkal mi to teď, říkal, že umřel, je to pravda!“ Nezbylo, než abych s ní souhlasila, aby se Janička uklidnila.Tato zpráva jenom potvrdila to, co já jsem již věděla z toho textu, že bratr za ní půjde. Je pravda, že před Janičkou se o té tragédii nesmělo mluvit, protože na tatínkovi hrozně lpěla a jelikož byla už tenkrát velice chytrá, všichni jsme měli strach, jak se s tím vyrovná, až se to jednou dozví. Od té doby se Janička občas zadívala do jednoho místa (jako by se na někoho dívala) a usmívala se přitom. V tu dobu nevnímá nic kolem sebe a musí se na ni několikrát zavolat, aby se vrátila do reality.
Po dvou měsících se koupala na dvoře v malém nafukovacím bazénku, řádila, skákala do vody a najednou se zarazila, podívala se stranou, jakoby na někoho volala: „Vidíš, jak umím už plavat, to je ten bazének, cos mi koupil v loni ve špáru (nákupní centrum). Díváš se? Tak se dívej!“
Janička má spoustu těchto kontaktů a bere to už samozřejmě. Říkala, že tatínek stojí každé ráno u postýlky, když se probudí a říká jí: „Kdo to tady spinká?" Taky říkala, že tatínek za ní chodí každý den, někdy ji něco říká, někdy se na ni jenom dívá a večer jde nahoru.
Říkala jsem jí: „Kdybych tak věděla, jak to nahoře vypadá?“
A Janička mi říká: „Ty to, teto, nevíš?
Já: „Nevím.“
Janička: „A chceš to vědět?“
Já: „To víš, že bych to chtěla vědět, abych věděla, jak se tam má tvůj tatínek.
Janička: „Tak já ti to řeknu, já jsem tam už byla a tatínek se tam má moc dobře, nemusíš se bát. Je tam krásně, ani teplo, ani zima, nejsou tam bouřky, tam totiž nikdy neprší.“
Já: „A jsou tam nějaké domy?“
Janička: „Ano, ale hezčí.“
Já: „Jak hezčí?“
Janička: „No, nevím, ale jsou čisťoučké, všude je krásně čisťoučko.“
Tvářila jsem se, že je úplně normální o tom mluvit, ale měla jsem téměř šok. Dítě si toto prostě nevymyslí ve 3 letech. To jsou její slova, je velmi výřečná. Mohla bych toho napsat ještě hodně, ale to o Janičce stačí.
Tak co říkáte, existuje duše i po smrti? Existuje nějaký paralelní svět?
zahady.mysteria.cz |
