Teď vím, že to byla její dušička, která se přišla se mnou rozloučit. Moje milovaná Číčo...
Naše milá kočička Číča...
Měla jsem to štěstí mít kočičku, která byla úžasně chytrá a milá. Už jako kotě byla přítulná a učenlivá.
Koťátko se narodilo jako jediné černé po mamince. Kulilo ty svá očka a nebojácně se dožadovalo přítomnosti nás lidiček. Jeho tři sourozenci vynikali plachostí a dravostí už odmalička. Protože máme dům a velkou zahradu, nebyl problém všechny koťata si ponechat. Postupně jsme zjistili, že máme dvě kočičky a dva kocourky. Všichni dostali jména a vesele den co den dováděli na zahradě. Černá kočička dostala jméno Číča.
Už od začátku se od svých sourozenců lišila. Byla velmi učenlivá a dá se říct, že i neobvykla chytrá. Stále vyžadovala pozornost a měla ráda když ji člověk něco povídal, nikdy při tom neusínala, ale bedlivě sledovala mimiku obličeje a poslouchala se zaujetím co se povídá. Naučila se přiběhnout na zavolání jejího jména i když byla daleko na sousedním poli, když jste ji řekli „pojď Číčo, půjdeme se projít“, radostně cupitala vedle vás.
Uměla poslouchat a dělat to co obvykle umí jen pejskové, jednoho taky máme, ale kam se na ni hrabe . Například sedni nebo zůstaň a podobně, taky když jste ji řekli „Číčo čekej!“, mohli jste si být jisti, že tam na vás počká třeba hodinu.
Každé zvíře obvykle nespolupracuje když má dostat třeba lék, nebo tabletku, ale naší Číče stačilo vysvětlit, že je to lék a ten musí spolknou a basta, Číča jako správná chytrá kočička bez odporu lék spolkla aniž by jsme museli vymýšlet různé fígly, jako pro naše ostatní zvířecí mazlíčky.
Číča byla i velká „herečka“. O tom se přesvědčil i náš pan veterinář a nestačil se divit. Když měla asi dva roky prodělala menší operaci, dostala takový obleček z pružného obinadla, aby si nemohla ránu olizovat. Domů jsem ji vezla ještě v mírné narkóze a pan doktor řekl, že ráno už bude čilá jako dřív a bude běhat...
Ovšem pozor, naše Číča se ani nehnula, ležela sice s otevřenýma očima, ale jinak vypadala jako mrtvá. Když jsem si ji vzala do náruče, zůstali ji nohy viset a já jsem se vyděsila, že po narkóze ochrnula. Snažila jsem se ji postavit na nohy, ale ona s sebou sekla na bok a hotovo. Okamžitě jsem s ní jela k veterináři a žehrala na jeho práci. Vzal kočičku a rovněž ji chtěl postavit na vyšetřovací stůl, aby mi dokázal že je vše v pořádku, ale Číča opět bez mrknutí oka se bezvládně složila na bok. Pan doktor kroutil hlavou a jal se milou Číču vyšetřit. Za tím účelem ji sundal gázový obleček a Číča najednou ožila hned se postavila a byla aktivní. Nestačili jsme se divit. S konstatováním, že vše je v pořádku, dostala opět obleček, ale v tu ránu sebou opět sekla a bezvládně ležela. Doktor řekl, že nic podobného za celou dobu své praxe nezažil, znovu ji sundal obleček a vše se opakovalo. Společně jsme se tomu zasmáli a pan doktor řekl, že je to herečka, když je nemocná, tak jak se patří. Ještě asi dva dny byla v pelíšku v oblečku a patřičně si to marodění užívala, řekla bych, že ji dělalo dobře tolik pozornosti ode všech.
S Číčou jsme si prostě užívali spoustu legrácek, byla to báječná kočička a je mi moc líto, že dnes v noci náhle zemřela. Ale proč vám to všechno píšu.
Večer se Číča odebrala do svého pelíšku a usnula asi kolem osmé. Pelíšek má v v mojí pracovně, kde mám počítač a na kterém jsem zrovna dělala účetnictví. Večer v půl jedenácté mě na stole zašustily papíry až jsem se lekla, protože tou dobou už všichni spali a všude bylo naprosté ticho. Bylo to divné, nejdřív jsem si myslela, že mě chce kontaktovat bratrova nebo maminčina duše, taky se podobně někdy ohlašují, ale nedělo se nic. Ještě chvíli jsem čekala jestli se to nezopakuje, ale nic. Ani nevím jak mě to napadlo, asi šestý smysl, šla jsem opatrně k Číče a pohladila jsem ji, nedýchala. Propadla jsem absolutní panice a začala jsem ji masírovat srdíčko, ale marně, bylo jí teprve 6 let.
Teď vím, že to byla její dušička, která se přišla se mnou rozloučit. Ještě jsem ji asi půl hodiny měla na klíně a loučila jsem se s ní než odejde do toho „kočičího nebe“. Dnes ji pochováme na nějakém pěkném místě na zahradě a zbudou nám jen krásné vzpomínky.
Jsem přesvědčená, že i zvířátka mají svou dušičku.
Moje milovaná Číčo měj se tam krásně...
zahady.mysteria.cz
|
